Simči stránky

Ten příběh jsme tu měli už tolikrát. Někdo průbojný, výjimečný a plný nápadů přichází mezi zatuchlou, konzervativní společnost, aby jí v průběhu několika desítek filmových minut změnil k nepoznání. A samozřejmě, s tím jak mění společnost, mění se i on sám. Ať už dopadne film jakkoli, všichni vyhrají. Myslím ty na plátně. Diváci vyhrají jen občas. 


Píše se rok 1953. Nepředstavitelná doba. Nejenže se ještě neobjevil rockenrol, ale ještě pěkných pár let zbývá, než se objeví antikoncepční pilulka. Ti, kdo tenhle vynález podceňují, by se měli podívat, jak to před padesáti lety vypadalo s něžnou polovičkou lidstva. Ačkoli svět měl už za sebou druhou světovou válku a mířil k tomu, čemu se říká rychlý pokrok, status (americké) ženy byl stále zakotven v podobě mírumilovné puťky, která ráno manželovi udělá snídani, přes den uklízí a pere a na šestou hodinu večerní připravuje svému milovanému muži a tvrdě pracující hlavě rodiny teplou večeri. O manželských povinnostech ani nemluvě.

Cílem takové ženy bylo, se co nejrychleji vdát za úspěšného mladého a pokud možno pohledného muže a s pravidelnými výročími svatby očekávat „nový sporák“, „první dovolenou“, „první dítě“, „druhou dovolenou“ atd. Na tento život nepřipravovaly mladé dívky jejich matky, ale specializované ústavy. Navenek maskované jako odborné školy, ve skutečnosti ovšem „tábory“, kde se místo matematiky a fyziky učilo chutně vařit a při obchodní večeři správně dávat nohu přes nohu.

Kdo ví, proč se na takové škole učí dějiny umění, ale fakt je ten, že právě tento předmět příjíždí učit jistá Katherine Watson (Julia Roberts). Konzervatismem nasáklé zdi univerzity už hodně dlouho nepoznaly takový společenský extrém - Katherine je evidentně přes třicet a není vdaná (dokonce ani zasnoubená!), cílem jejího života není úspěšné se vdát a bez rouhání se přiznává k pravidelnému sexu. Mladé studentky, pod jejichž usměvavými tvářičkami mohutně bublá puberta, zpočátku Katherine neuznávají, a protože mají našprtáno na několik semestrů dopředu, válcují svojí učitelku i znalostmi.

Katherine se však nenechá zlomit a po počátečních problémech přechází do mohutné ofenzívy. Volný styl výuky vyžadující od studentek vlastní vyjadřování a svobodu názoru začíná po čase přinášet kýžené ovoce a Katherine se stává velmi oblíbenou učitelkou i rádkyní ve věcech osobního života. Ano, její svobodomyslný styl výuky se pomalu, ale jistě přenáší i do obyčejného života studentek, což většina z nich příjímá s povděkem. Bohužel vždycky narazíte na někoho, komu cizí štěstí vadí víc než cokoliv jiného a po udání od jedné ze studentek se Katherine dostává před odbornou komisi. „Vy si opravdu myslíte, že Picasso bude někdy srovnáván s Michelangelem?“ hřímají ostřílení puritáni a Katherine se dostává do úzkých. Kdo pomůže mladé ženě v cizím městě? Nová láska (pohledný a mladý profesor) či dívky, jejichž přízeň si získala?

Konec vám samozřejmě neprozradím, ostatně do očekáváného finále zbývá ještě minimálně půlka filmu. Kostky jsou vrženy, Katherine stojí nad hranicí, kterým směrem se ubere film teď? Bude nakonec Katherine alias Julia Roberts ta usmívající se Mona Lisa, objevující se v názvu filmu? Na odpověď se stačí podívat zpětně na kariéru této pomalu stárnoucí rusovlásky, protože za její pláč nikdo nedá ani zlámanou grešli. Julia nikdy nebyla velká charakterní herečka (Erin Brockovich považujme za výjimku potvrzující pravidlo) a na tenkém ledě umí bruslit právě jen s pomocí svého úsměvu, který vrhá na svého silného mužského protivníka. Jenže v tomhle světě jsou muži jen vedlejší koleje, a tak se nelze divit, že úsměv Julie jako herečky se často ztrácí.

Neusnadňuje jí to ani scénář pánské dvojice Kawner-Rosenthal, která se nemůže rozhodnout, jestli celý střet mezi dvěma proudy pojme opravdu do hloubky nebo se na něm nechá jen unášet v duchu zlatého komerčního meziproudu. Vzhledem k obsazení, kde se to jen hemží teen hvězdičkami (Kirsten Dunst, Julia Stiles, Maggie Gyllenhaal), bych sázel spíš na druhou možnost. I když obviňovat Úsměv Mony Lisy z povrchnosti by bylo příliš silné kafe, dějová variace na Společnost mrtvých básníků doznává v několika detailech celkem překvapivých charakterních obratů a kouknutí na hodinky lze spočítat na prstech jedné ruky.

Jedno se ovšem musí autorům nechat. Ať už za snahou přenést film do padesátých let byla jen módní retrovlna, která v současné době v Hollywoodu panuje, atmosféru korzetem svázaných padesátých let a počínající širší ženské emancipace se podařilo vystihnout velmi efektně. Bohužel předsudky a konvencemi spoutané prostředí bylo využito jen jako nášlap k průměrné story, což celkové skóre sráží o dost dolů. Nepodařilo se tehdejší problematiku ani zdaleka tak dobře vystihnout a využít jako třeba v Daleko do nebe, a už vůbec nelze hovořit o rozehrání dialogů s jiskřivým humorem ala Kašlu na lásku. Režisér Mike Newell vše nezúčasněně sleduje bez špetky nových nápadů, zřejmě už mezi rozlehlými chodbami univerzity trénoval švenky na čtvrtý díl Harryho Pottera.