Spider-Man 3
O Spider-Manovi 3 se hodně mluvilo, ještě více psalo, předchozí díly trhaly rekordy návštěvnosti a už od začátku natáčení se film považoval za jasnou sázku na jistotu, která pokoří distribuční rok 2007. Film za půl miliardy dolarů skutečně společně s astronomickým rozpočtem (počítáno náklady na film a náklady na propagaci) nabízí v některých ohledech více, než bývá v comicsových blockbusterech obvyklé: řečí, milostných pletek, starších lidí s velkým poselstvím, záporných postav… a řečí. Nenajdete více akčních scén, jen jsou mohutnější, což nezaručuje bohatší přísun nápadů, výraznější dynamičnost a pečlivý timing. A přestože padouchy má hned tři, skutečným padouchem se nakonec ukáže být především hlavní hrdina.
Spider-Man 3 je zvrhlou ukázkou toho, kam vede trend moderního auteurského filmu, kdy se režisérovi dovolí napsat scénář a realizovat víceméně jakýkoli nápad, co si usmyslí. Zatímco Superman se vrací lze považovat za sofistikovanou hru s mytologií, která se na svůj rozpočet projevila jako neobyčejně riskantní, Spider-Man 3 se v lecčem podobá King Kongovi. Jde o megalomanský a egomaniakální projekt, který chce vzdát maximální možnou poctu milované předloze, předvést toho co nejvíc a zároveň přijít s něčím novým. Není pochyb, že Sam Raimi (tedy "autor", jehož si pod jeho jménem představujeme) miluje pavoučí comicsy a snažil se do finálního dílu procpat naprosté maximum z toho, co nabízejí, ale…
Třetí Spidey nabízí podobný model vyprávění jako v předchozích případech. Prvotně se soustředí na Petera Parkera jako na soukromou osobu, které nadpřirozené schopnosti a dvojí identita narušují ideální život ve společnosti. Paralelně s rozvíjením osobních potíží uvádí do děje hlavního padoucha, o kterém by měl divák vědět maximum ještě předtím, než se utká s hlavním hrdinou. Bude pak napřed a souboj bude čistší atrakcí, aniž by se divák cítil podveden, že film vyrukovává s něčím, co předtím netušil. Potěšení z comicsových soubojů superhrdinů a superpadouchů spočívá především v pečlivých znalostech možností obou soupeřů. V prvním filmu byl padouch jeden, ve druhém byl jeden hlavní a druhý se postupně vyvíjel… a ve třetím jsou už tři plus jeden.
Ten „plus jeden“ je pro vyprávěcí skladbu filmu nesrovnatelně důležitější než tři zbývající, protože jen on je skutečně vázaný na všechny události, jeho sledujeme od samotného začátku, a protože už jej dost důkladně známe z předchozích filmů, je boj tohoto padoucha s hrdinou mnohem důležitější než boj s oběma instantními lumpy uvedenými až ve trojce. A kdo jím je? Peter Parker. Peter Parker urputně bojuje proti Peteru Parkerovi a nejsou to parodické sekvence à la Horečka sobotní noci, kde se namyšlený hajzlík Parker ve značkovém saku kroutí před ženskými jako John Travolta v mladých letech, co z něj padoucha dělá. Vyprávění víceméně nezavdává příčinu považovat Petera Parkera za kladného hrdinu a jeho prezentace jako člověka s chybami je tentokrát natolik důkladná, že naprosto destruuje jakékoli možné identifikační vazby s divákem.
Peter Parker je totiž ve Spider-Manovi 3 symptomaticky záporná postava už dlouho předtím, než ho začne ovládat mimozemský symbiont. Namyšlený parchant natolik soustředěný na svět vlastního úspěchu, že není schopen vnímat starosti svých blízkých. Roztomilý ňouma z předchozích filmů je zkrátka pryč. Vedle takového „kladného hrdiny“ pak lze jen obtížně pracovat s dalšími padouchy, kteří nedostávají ani zdaleka tolik prostoru a v případě Sandmana jsou proměna i motivace tak primitivně zpracované, že nepůsobí tragicky, ale prostě jen matně, protože kromě taťkovského komplexu žádné motivace a vlastně ani starosti nemá. Je degradován na hromadu písku s náhrdelníkem zázračně se objevujícím v dlani, kdykoliv si na dcerku potřebuje vzpomenout. Mnohem rozsáhlejší expozice se dočkala postava budoucího Venoma, ale ta je zase příliš dlouhá na to, že se Venom objeví až na konci.
A zbývající padouch Harry Osborne je naopak po většinu filmu mnohem více kladným hrdinou, než na jakého se Peter Parker zmůže i v nejsvětlejších chvilkách. Nemůžu se o tomto – velmi výrazném – rysu filmu rozepisovat, ale vzhledem k výše zmíněnému působí spíše jako další dramaturgický nonsens. Vyprávění totiž nedává dostatek vodítek k tomu, aby se mohla plná pozornost přesunout k jiné postavě a Harryho výraznost/propracovanost celkové stavbě filmu nakonec škodí. Máme tu tedy tři padouchy a hrdinu, aniž bychom pracovali s výjimkou vztahu Peter/Harry s nosným konfliktem, který by objasňoval jednání kohokoli. Sandmanova touha zabít Spideyho je v kontextu znalosti celého příběhu nesmyslná. Venom je sice ďábelsky zarputilý, ale když se objeví v samém závěru, je už mezi těmi superhrdiny jaksi navíc, ačkoliv po akční stránce mnohé zachraňuje.
Právě rytmus filmu je vedle naznačené konstrukce sítě vztahů mezi postavami největší problém Spider-Mana 3. S tím jsem měl potíže už u druhého dílu, který na rozdíl od některých kolegů nepovažuji zdaleka za vynikající, ale ve trojce se ještě znásobily. Distribuce pro příběh důležitých informací je totiž řídká a film zásobuje informacemi zcela zbytečnými. Pokud úvodní titulky chytře v obrazech zrekapitulovaly vše důležité z předchozích filmů, trvají následující desítky minut nekonečně dlouho, aniž by cokoliv poskytly. Pominu-li NÁHODU, že meteorit se symbiontem přistane NÁHODOU za romanticky „vrkajícím“ párem Petera s Mary Jane, jiné scény prostě pominout nelze. Do očím bijícím způsobem nablblé je víceméně cokoli s tetičkou May, která dlouhé minuty vzpomíná, jak ji strýček požádal o ruku. Proč nám to film říká?
Proč nás nechá dívat se na písňové vystoupení (a ne jediné)? Proč nás nutí sledovat neustále se opakující scény mezi Peterem a Mary Jane, kdy je Peter posedlý svým pavoučím úspěchem a nevidí trápení své přítelkyně? Jakou přesně úlohu hrají ve filmu zdlouhavé scény s Gwen Stacyovou, na kterou má sice Mary Jane žárlit, ale to je trochu málo na několikaminutovou scénu na přednášce, křečovité extempore u večeře a ještě křečovitější záminku pro jednu akční scénu s jeřábem. Dlouhé slovní výměny střídají další dlouhé slovní výměny, přičemž slova tvoří jen časovou vycpávku a co do "inteligence" replik občas překonávají i Lucasovy romantické výstřelky v nové trilogii Star Wars. Frekvence žárlivých scén, milostných náznaků a „srdcových“ intrik by byla četná i na teenagerskou romantickou komedii. V půlmiliardovém comicsové blockbusteru působí zoufale nepatřičně.
A když už jsem zmínil tu velkou NÁHODU se symbiontem dopadnuvším kousek od Petera Parkera s Mary Jane, podobných NÁHOD je ve třetím Spider-Manovi víc než v klasických melodramatech Douglase Sirka. Zhuštění comicsové historie pavoučí legendy do jednoho filmu působí hrozně nevěrohodně – NÁHODOU je to skutečný vrah Peterova strýčka, kdo NÁHODOU získá písečné superschopnosti, když NÁHODOU na útěku před policisty spadne do díry v zemi, kde NÁHODOU zrovna probíhá radioaktivní výzkum. A když se to Spidey dozví a je rozzuřený, NÁHODOU jej zrovna v tu chvíli napadne symbiont a jeho agresivity využije. To nejsou výrazné spoilery a dozvíte se je ve stručných anotacích k filmu, jen je pokládám vedle sebe, aby vynikla jejich absurdita. Provázanost všech osudů se všemi osudy je tak vykonstruovaná, že i na poli sto čtyřiceti minut v comicsovém filmu působí rušivě.
Málo posunů v romantické linii a telenovelové točení se na jednom místě, podezřele moc náhod ve snaze dostat do filmu maximum padouchů a k tomu všemu navíc nenápadité akční scény. Od tolika peněz by prostě člověk očekával jízdu nečekaných rozměrů, ale jakkoli jsou Sandmanovy písečné orgie impozantní, chybí scénám nápady a opět ten zatracený rytmus. Ano, úvodní honička je rytmicky fajn (i když ji někteří znali už z oficiálního klipu vydaného před premiérou). Jeřábové akční scéně už však jednoznačně chybí pointa a souboj mezi metry nabídne jeden dobrý nápad (protivníci se obíjejí o projíždějící vozy), ale o dynamičnosti a promyšlenosti „metro scény“ z druhého dílu si může nechat zdát. Rovněž bankovní loupež se nemůže rovnat Ockově a finále je sice přehlídka triků za miliony, ale opakuje víceméně stále totéž, nemá konce a Spidey je v ní ten nejméně zajímavý.
Když k tomu všemu připočtu nevýraznou hudbu Christophera Younga, neuvěřitelně iritující barvotiskově kýčovité svícení a místy nepříjemně statickou kameru Billa Popa, která jen občas začne zběsile rotovat, je Spider-Man mohutné zklamání na všech frontách. Kdyby byl ten film „alespoň“ inteligentní, ale on je občas jednoduše tak pitomý, že to prostě prominout neumím. A ani geniální „cleesovské cameo“ Bruce Campbella, pár vtipných okamžiků s šéfredaktorem J. Jonahem Jamesonem a bezesporu nejlépe napsaná (ale už ne tak dobře do příběhu zařazená) postava Harryho Osborna na tom bohužel nic nezmění. A pokud jsem ze dvojky odešel po projekci lehce zklamán jen jako jeden z mála, po včerejší projekci bylo smutek z promarněné příležitosti cítit u mnoha kolegů.
Spider-Man 3 nepřinesl slibovaný temný příběh, pouze příliš mnoho utracených peněz, nesympatického hrdinu a výrazné varování před dalšími podobnými blockbustery. Ty sice vyvolávají obrovská očekávání, ale bohužel jen málokdy je naplňují a za jejich rozpočet mohlo vzniknout hned několik levnějších, méně bombastičtějších a méně pitomých „malých velkých filmů“. Mám americké blockbustery rád, ale téma Spider-Man je zřejmě vyčerpáno a další díly už těžko mohou přinést něco nového. Obzvláště když třetí díl jen recykluje nápady ze svých dvou předchůdců. Vím, že na něj stejně všichni půjdete, takže vám prostě jen doporučím těšit se naprosto minimálně… a pak vás možná bude těšit on. Možná…